Faux pas

Faux pas (fo pɑ/; francouzsky špatný krok) je označení situace, kdy někdo poruší všeobecně přijímaná (byť třeba nepsaná) pravidla společenského chování či dobrých mravů. Výraz je široce rozšířen po celém světě, ovšem jeho obsah se v pojetí různých kultur, sociálních vrstev, společností a míst liší. Např. pokud muž vstoupí do kostela, aniž by sňal pokrývku hlavy, dopouští se faux pas. Za faux pas se ale považují i jiné situace. Například když je ve společnosti bezelstně řečeno něco, co mělo zůstat utajeno, a nastane trapné ticho atd ...


Byl jsem pracovně v jednom paneláku. Nájemníci neustále zamykají vchodové dveře, tak je problém dostat se do domu, ale i ven. Pokud tedy nevlastníte klíč. Jedna starší paní mi sama nabídla jeho zapůjčení. Přijal jsem a začal si na papírek psát její jméno abych věděl po skončení šichty komu klíč vrátit.

„Zlochová“ si přeříkávám. A paní s úsměvem dodává „zlá Zlochová, to se pamatuje snadno.“ Říkám, že nemůže být tak zlá, když mi nabídla pomoc a dodávám, že jsem také znal jednoho Zlocha. Lékaře. A paní hned jestli ten byl zlý. Ujišťuji, že ne. Jen to byl takový mastičkář. Na vše předepisoval Paralen a masti. Dodávám, že jeho sestřička byla zároveň i jeho manželkou a byla velice nepříjemná. Z práce nás poslali jen pro razítko na jakési papíry, domluvili to telefonicky a přesto nás tam nechala sedět dvě hodiny v čekárně mezi pacienty. Načež paní vykřikla „ já vím, snacha je pěkná mrcha“. V tom momentě jsem ztuhnul a nevěděl co říct. Jen mě napadlo jaký to je trapas. Naštěstí mě nepustila ke slovu a sama pokračovala.
„Neříkejte lidem v baráku nic o synovi, oni ho lidé znají jako malého kluka, jak tady vyrůstal. A teď je z něj doktor. Aby neměl po baráku ostudu.“ Ujistil jsem ji, že budu mlčet jako hrob a sousedům nic nepovím.

Frisbee

Před časem v jedné televizní reklamě mluvili o jakémsi frisbee (čti frisbí) . Netušil jsem tehdy o co se jedná. Mládež se dnes baví trochu jinak než my kdysi. Navíc spoustě anglických slov vůbec nerozumím. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že za tím divným výrazem se schovává i mě známý létající talíř. V garáži jich máme několik v různých velikostech a s holkami občas blbneme na zahradě.
Proto jsem začal hledat informace na netu. Ve Wikipedii je zmínka, že frisbee se používá již od 40 až 50 let minulého století a sériová výroba začala v roce 1955 v USA. Z dalšího hledání na internetu jsem zjistil mnohem víc a hned se vypravil koupit lepší talíř než ty co máme. Ty větší, těžší a dražší jsou většinou i kvalitnější. Tak teď máme 130 gramový, svítící. Lépe lítá a zážitek z noční zahrady je dobrý. Jen sousedovi jezevčíci nemají pochopení a jsou hlučnější než my.


Na snímku se má dcerka učí chytat :-)

Výstava

V Plzni je nedaleko centra sadový okruh. V těchto místech stály kdysi městské hradby. Později zanikly a dnes je zde parková úprava. Procházka v létě, ve stínu starých stromů s prohlídkou pamětihodností opravdu za to stojí. Dětem se tady líbí, vždy se těší na sochy Spejbla s Hurvínkem a řadu fontán, které lemují cesty.
Mě nejvíce zaujala výstava velkoformátových fotografií „Země krásná neznámá“ fotografa Yanna Arthuse Bertranda, která proběhla v roce 2007. Velkým kladem, je možnost nočních prohlídek, které mají úžasnou atmosféru. Nyní zde probíhá nová výstava „Alive 2009“, která končí až 27. září 2009. K té mohu pouze dodat. Přijďte se podívat. Jedná se o další fotografie pod širým nebem. Fantastické snímky ze světa zvířat vás budou určitě inspirovat, jste-li fotografy. Pokud nefotíte, určitě stojí za zhlédnutí a zastavení v dnešní uspěchané době.

Padesátka

Nebojte, nebudu si stěžovat na věk.
Když sednu do auta, poctivě zapnu pásy a rozsvítím. Snažím se dodržovat rychlost. Přiznávám, že mi také někdy maličko ztěžkne noha a neudržím tu povolenou padesátku. Sám se však bojím a potím za ty blázny, co mě v zatáčce předjíždějí přes plnou čáru a předchozí značka zákaz předjíždění jim asi připadá jako nepovedená malůvka dvou autíček. Na tachometru minimálně 120 a jedou. Jsou pány silnic. Několikrát jsem si položil otázku, jestli bych dokázal poskytnout první pomoc takovému blbovi, který ohrožuje všechny kolem.
Co však nemohu pochopit, proč má policie upozorňovat značkami na měření rychlosti. Znamená to snad, že na daném úseku, se musí pravidla dodržovat a tam kde není značka, se mohou vesele porušovat?
Bydlíme nedaleko jedné velké křižovatky, kde pravidelně dochází k nehodám. Zrovna teď při psaní tohoto příspěvku se zase někdo srazil. Vždy zaslechneme kvílení brzd a pak následuje rána. Na druhou stranu od křižovatky je škola. Nějak se však zapomnělo na přechod. Tak si rodiče i dětičky každý den prožívají adrenalinovou chvilku. „Stačím přeběhnout?“
Jediným pokrokem bylo nainstalování tabule, která vás informuje jakou rychlostí právě jedete. Několik dní jsem se díval z okna a zjistil, že hodnoty se pohybují mezi 45 - 70 km. Tak sem dám jednu fotku. Pro zamyšlení. Až pojedete příště, zkuste myslet aspoň na ty děti.

Dírecký potok

Dnes jsem vzal děti k vodopádům. Dírecký potok je přítokem Berounky a nejvyšší vodopád má asi tři metry. Nad ním se nachází jeden asi metrový a kaskády. Celý úsek je obklopen lesem a skalisky.
Dcerám (5+8 let) jsem vysvětloval, jak musí dávat pozor kam šlapou, protože mokré kameny jsou velmi kluzké a pád do studené vody by byl velmi nepříjemný. Děti byly vzorné, poslouchaly na slovo, pomáhal jsem jim přelézat překážky a ony zato pózovaly při focení. V jednom momentě jsem se tak zabral do hledání vhodného místa k snímku, že jsem na chvilku polevil v pozornosti. A v tom se to stalo. Sjela mi noha po mokrém balvanu a já zůstal roztažený jak žába v leže nad potokem. Každou ruku a nohu na jiném místě. Mokrá bota mi klouzala a bez cizí pomoci jsem neviděl východisko. Na krku mobil a foťák a víc jsem myslel na techniku než své zdraví. Holky začaly fňukat, asi měly o tatínka strach. Podařilo se mi nějakým kaskadérským způsobem zout pravou botu, sundat ponožku a vyškrábat se na balvan. Přitom mi však spadla bota do potoka a plula pryč. O kus níž se naštěstí dostala z hlavního proudu a kroužila v tůňce, pomalu nabírala vodu a potápěla se jak děravý Titanik. Holky přestaly brečet a měly obrovskou radost z "lodičky". Po návratu domů navštívily všechny sousedy a barvitě líčily dnešní mokré dobrodružství. Nevím proč, ale jeden soused mě při večerním grilování požádal, jestli ho nevezmu příště k vodopádům ....

Projekt 365

To mě přivedlo na myšlenku založit si vlastní blog.
Nebudu celý projekt popisovat, na internetu každý zájemce najde dost informací. Mě zaujala hlavně myšlenka, jak každý den udělám fotku a budu se tak zlepšovat. Po shlédnutí několika blogů s tímto zaměřením jsem začal váhat. Opravdu mi to pomůže? Každý den jednu fotku?
A dostal jsem strach. Strach z toho, že tahle podmínka se stane břemenem. Snímek dnes, zítra, pozítří .....
Kde brát nápady až přijdu unavený z práce? Špinavý, hladový a hned ve dveřích mě uvítají dětičky a budou se snažit získat mě na chvíli pro sebe. A pak pohádku na dobrou noc.
Tím bych chtěl vyjádřit obdiv všem, co to dokážou a nevzdávají. Nepatřím mezi ně. Proto zde nenajdete každý den nové a krásné fotografie. Přesto se budu snažit u každého příspěvku aspoň jednu fotku ukázat.

Jak jsem se stal Keltem

V posledních letech stíhá jedna módní vlna druhou. Roku 1992 u nás proběhla premiéra filmu o hudební skupině Doors a najednou se začali objevovat novodobí hippies. Pak se vynořili z dějin zapomnění Keltové a v současnosti opět díky filmu máme spousty pirátů z Karibiku.

Můj zájem o Kelty je trochu starší než tyto módní výstřelky. Podložený knihami profesora Filipa a paní Bauerové a v žilách mi koluje i kapka francouzské krve po babičce. Také se mi od dětství líbily zvuky skotských a irských dud, hrdinské příběhy a balady. Z toho všeho jsem usoudil, že musím být Kelt.

A jednoho krásného dne mi ve zprávách v televizi prozradili, že si mohu nechat oficiálně změnit národnost. Ten večer jsem nemohl usnout. Hned další den mě čekala návštěva úřadu. Paní v kanceláři mě přesvědčovala, že takový národ neexistuje, ale trval jsem na svém. Po několika telefonátech na matriku a další, mě neznámá místa, bylo vítězství moje. Přišla úřednice a s vážnou tváří mi podala občanský průkaz. Hned za dveřmi jsem nedočkavě hledal stránku se změnami. Bylo to tam.

Změna národnosti na keltská.