V posledních letech stíhá jedna módní vlna druhou. Roku 1992 u nás proběhla premiéra filmu o hudební skupině Doors a najednou se začali objevovat novodobí hippies. Pak se vynořili z dějin zapomnění Keltové a v současnosti opět díky filmu máme spousty pirátů z Karibiku.
Můj zájem o Kelty je trochu starší než tyto módní výstřelky. Podložený knihami profesora Filipa a paní Bauerové a v žilách mi koluje i kapka francouzské krve po babičce. Také se mi od dětství líbily zvuky skotských a irských dud, hrdinské příběhy a balady. Z toho všeho jsem usoudil, že musím být Kelt.
A jednoho krásného dne mi ve zprávách v televizi prozradili, že si mohu nechat oficiálně změnit národnost. Ten večer jsem nemohl usnout. Hned další den mě čekala návštěva úřadu. Paní v kanceláři mě přesvědčovala, že takový národ neexistuje, ale trval jsem na svém. Po několika telefonátech na matriku a další, mě neznámá místa, bylo vítězství moje. Přišla úřednice a s vážnou tváří mi podala občanský průkaz. Hned za dveřmi jsem nedočkavě hledal stránku se změnami. Bylo to tam.
Změna národnosti na keltská.
